Dnes vám přinášíme první ze tří částí rozhovoru s doc. Ericem Danielem Glowackim, Ph.D., ve němž se věnujeme jeho cestě ze Švédska do Česka, přístupu ke studentům, podpoře od CEITEC VUT a v neposlední řadě o ERC grantu a výzkumu souvisejícím s přímou aplikací jeho výsledků v medicíně a léčbě chronicky nemocných pacientů například s Parkinsonovou nemocí nebo Crohnovou chorobou. Během dalších týdnů se můžete těšit na pokračování dalších částí rozhovoru.

Když se vás někdo zeptá, čemu se v rámci své profese věnujete, jak na takovou otázku reagujete a odpovídáte?

Většinou odpovídám, že se zabývám biomedicínským inženýrstvím, to považuji za nejvýstižnější. Ve skutečnosti jsem vystudovaný fyzikální chemik, což je obor, jímž se zabývám na denní bázi – jak funguje elektrochemie, chemie a elektrické inženýrství, a dále jejich různými praktičtějšími směry.

I když jste to naťukl s tím studiem, jak jste se k tomu dostal, nebo co Vás k němu přivedlo?

Začínal jsem u chemie, ale už od začátku jsem tíhnul k praktičtějším otázkám. Nejprve jsem působil na stážích ve firmách vyrábějících elektroniku a v polovodičovém průmyslu. Zde jsem pracoval na projektech, které se zabývaly vývojem displejů například v mobilních telefonech či dalších přenosných zařízeních.

A kudy vedla Vaše cesta k biomedicínskému inženýrství?

Doktorát jsem skládal v oblasti organických solárních článků, což je oblast, jež se bohužel krátce po mé obhajobě přestala vyvíjet. Bylo třeba najít něco nového a začít se tomu věnovat. Shodou okolností se řada kolegů kolem mě věnovala elektrofyziologii, základními biofyzikálními otázkami. Například jak se proud šíří biologickou tkání, jak jednotlivé buňky na elektrické podněty reagují. Toto téma mě zaujalo už, když jsme jej neformálně probírali u piva. Přišli jsme na to, že bychom mohli využít světlocitlivé fotodiody, solární články a některé fotovoltaické nano a mikročástice nabíjející se působením světla. Napadlo nás, že by se buňky daly stimulovat světlem. Světlo přeměněné na elektrický signál, jenž je následně převeden k dané buňce, může mít zajímavou elektrofyziologickou odezvu. Naštěstí jsem narazil na takové kolegy, kteří byli nadšení pro věc a ochotní to vyzkoušet. V roce 2015 jsme se pustili do experimentu. Pokusy jsme dělali po nocích a o víkendech, ze společné laboratoře, kde jsme začínali testovat, nás doslova vyhnali, protože jsme rušili ostatní. Během našich experimentů jsme například „létali“ po prostoru se světelnými zdroji nebo s lasery, což se kolegům biologům nelíbilo. Nicméně jsme skutečně dosáhli zajímavých výsledků a vydali na toto téma několik publikací a patentů. Dokonce jsem poté začal dostávat i pracovní nabídky. Jedna z nich přišla v roce 2016 od švédské soukromé nadace, která chtěla financovat výzkum věnovaný fotovoltaické stimulaci nervové soustavy. Přijal jsem ji a ve Švédsku založil vědeckou skupinu, abychom v tomto výzkumu pokračovali. Od té doby se věnuji právě stimulaci nervové soustavy, přičemž se náš původní výzkum rozvětvil ještě dál. Nejde v něm už jen o fotostimulaci, která samozřejmě zůstává naší vlajkovou lodí, zabýváme se i neinvazní stimulaci pomocí vysokofrekvenčních elektrických polí. Další oblast, jíž se věnujeme, se týká základního výzkumu stejnosměrného proudu v otázce, jak tento proud působí na živou materii.  

Když otočím list kariéry o pár let dopředu, respektive dozadu, jak jste se dostal sem? Protože my se potkáváme na půdě CEITECu v rámci brněnské VUT.

To bylo opět díky nečekanému životnímu obratu. Má žena, s níž jsme žili ve Švédsku, pochází přímo z Brna. Zlomová chvíle, kdy se v březnu 2020 ze dne na den uzavíraly hranice kvůli pandemii, nás zastihla na návštěvě u její rodiny. Defacto jsme tenkrát uvízli v Brně a nebyl způsob, jak bychom se fyzicky dostali zpět do Švédska. Naše návštěva se tehdy protáhla na 3 měsíce. Koncem května, když se začalo rozvolňovat, jsem se u piva setkal s několika známými. Informovali mě o nově založeném brněnském výzkumném centru CEITEC, a o tom, že sem právě shání vědce, kteří se zabývají biomedicínským inženýrstvím a zda bych neměl zájem se přidat k jejich výzkumu. Odmítl jsem s tím, že mám svou práci a tým ve Švédsku. Můj pohled na věc se ale změnil poté, co jsem přijal pozvání na CEITEC VUT. Ohromilo mě to, co jsem tu viděl. Jaké jsou tu laboratorní prostory a krásné moderní prostředí. S podmínkami, v nichž jsme pracovali ve Švédsku, to nebylo srovnatelné. Zapůsobilo to na mě velice kladně. Shodou okolností, a tady opět hraje náhoda významnou roli, jsem zhruba ve stejnou dobu získal evropský ERC grant. (ERC grant je větší evropský grant, který má tu hodně dobrou vlastnost, že je přenosný mezi institucemi.) V rámci Evropské unie je možné ho přenášet i do jiných členských států. Tudíž poté, co jsem se rozhodl přejít do CEITECu, jsem si jej převedl na VUT. Od října 2020 už nadobro působím v Brně a jsem tu velice spokojen. Povedlo se nám zde založit funkční výzkumnou skupinu složenou z lidí, kteří tvořili “silné jádro” mé skupiny už ve Švédsku.

Tudíž jste od začátku počítal s tím, že si do Brna přetáhnete část týmu ze Švédska a to se i podařilo?

Přesně tak. Samozřejmě jsem do skupiny „naverboval“ i nové tváře z VUT – kolegy, kteří dobře znají místní prostředí. Zároveň máme v týmu kolegy, kteří už znali „naši vědu“ - práci týkající se našeho výzkumu, a rovněž ovládali postupy zavedené ve Švédsku. Hodí se nám obojí přístup. Společně tvoříme efektivní kombinaci všeho, co zde k výzkumu potřebujeme.  

Pro návštěvníky působí CEITEC VUT velmi svěže jako moderní pracoviště. Jak jej hodnotíte Vy zevnitř? A případně, jak jej porovnáváte se zahraničními pracovišti, kde jste měl tu možnost být.

Posuzuji to velmi kladně, jinak bych tu pravděpodobně nebyl. Rád bych zmínil, že máme především skvělou podporu. Nejvíc se mi líbí, jak dobře je centrum organizované. Máme zde hodně studentů a mladých lidí, kteří chtějí něčeho dosáhnout a nebojí se zapojit do výzkumů, což ve Švédsku nebylo pravidlem. Tam studenti po ukončení studia preferovali okamžitý nástup do praxe. Což byl ostatně i důvod, proč jsem do svého švédského týmu na začátku projektu sháněl kolegy z celého světa. Rekrutování lidí z ciziny je samozřejmě možné, ale velmi namáhavé, stojí spoustu času a úsilí. Oproti tomu, když jsem nastoupil sem, objevila se přímo na místě spousta šikovných lidí se zájmem se podílet na práci. Poté, co jsem začal přednášet na FEKT VUT, se  „chytlo“ pár studentů přímo na přednáškách, ti přivedli další a už to jelo jako řetězová reakce. Vidět takové pozitivní reakce, zájem a zápal je pak velmi motivující.

V dalších týdnech se můžete těšit na pokračování rozhovoru, ve kterém se budeme věnovat dalším tématům souvisejících s výzkumem a léčbou.

Autor: Vojtěch Pres, Marketing

Fotografie: Vojtěch Pres

‍